Prázdniny

"Letní povídka pro Víkend MF Dnes" Nikdy jsem příliš nemiloval období prázdnin. Bylo to možná tím, že jsem vždy na poslední chvíli sháněl brigádu. A samozřejmě se připravoval na resty ohledně studia. Ať již na střední či pak na univerzitě. Reparáty nepočítám. Matika a deskriptiva by se měly učit jen za trest. Jako na potvoru bylo venku vedro. Jsem spíše pro deštivé dny, kdy mi práce jde nejlíp. Změna nastala, když se mi naskytla možnost pracovat v zahraničí a já konečně mohl vypadnout z naší české kotlinky do kotlinky větší. A vzdálenější. Odpadla mi tedy tradiční brigáda na poště. Vstávání brzo ráno a doručování všeho možného za každého počasí už není pro mě. A to nemluvím o neustálém strachu, že mě někdo v přítmí paneláku majzne po hlavě a sebere mi veškerou hotovost na důchody. Zatím se tedy ještě vyplácí. Pozvání na kávu a koláče od debatychtivých seniorek mi pravda chybět budou.

Nevěřil jsem klasickým klišé typu všude dobře, doma nejlíp nebo každý sám je tvůrcem svého osudu. Dávám přednost své intuici. Ta mě nikdy nezklamala. Takže země, kde má domov lochneská potvora, je mým prázdninovým i pracovním cílem. Na otázky rodičů, kam že to zase musím jet, jsem odpovídal mnohomluvným pokrčním ramen, které spolehlivě vytáčelo (a dosud vytáčí! věřte mi!) celé mé okolí. Po vyhrůžkách mého otce, bývalého policisty, že mě udá již na českých hranicích (jedu na černo) – což neberu na lehkou váhu, pořád mám na paměti, jak mě doběhl, když na za mých gymnazijních studií zjistil, že kouřím – suše mi sdělil, že má v terénu dvacet chlapů, kteří když mě uvidí, vše nahlásí a já se pak můžu těšit, jsem již připraven na všechno. Skoro.  

Příprava a balení na cestu mi zabrala vždy jen pár desítek minut. Hlavně pas (to je taková ta kdysi zelená, teď nafialovělá knížečka) a prachy v dostatečném množství. Pečlivě ukryté. Slovník a další nezbytné věci. Spacák. Stan. Upravit krosnu. Podle toho zda jsem cvičil nebo naopak popíjel pivo. Mapy. Černý fix, papíry a folie na stopování. Některé z cedulí máme již předpřipravené – Oxford, Birmingham, Glasgow a Perth jako příklad. Na první dny instatní polívky (ty nudlové, čínské) a šišku salámu od tchánova řeznictví. Český chleba, který neplesniví. Na severu prý budeme živi jen z tousťáků. Oblečení jak do práce (na radu zkušenějších bez holinek a montérek), tak i do města. Nemusí každý vědět, že makáme na farmě, že?  

Co mi však trvalo podstatně déle, bylo snažit zbavit se restů z minulého období a s ním souvisejicích (často nepříjemných a nedořešených) maličkostí. Komu zavolat. Komu raději ne. Komu už vůbec ne. Do kdy odpovídat na maily. Zapínat telefon nebo nechat vypnutý? Když ho zapnu, koho přijmu a koho naopak budu ignorovat? Můžou mě sledovat? Odhlásit sobotní předplatné nebo si všech osm prázdninových výtisků přečíst na jeden zátah? Celý proces připomínal vysedávání u počítače, kdy se snažíte vyčistit plochu (či rovnou celý hardisk). Spoustu věcí, které vám navrhuje váš oklávesnicovaný kamarád navždy vymazat, si vy chcete nechat. Z jakéhokoliv důvodu. To se samozřejmě nelíbí vašemu kámošovi, který vás otravuje hned několika upozorněními, že tohle fakt ne. Neustupujete a začnete mazat věci, které podle vašeho názoru jsou zbytné. Opět se ozývá kámoš, tentokrát o poznání ustrašenějším hláskem, že tohle, opravdu, ale opravdu fakt ne. Po hodinách práce, kdy jste oba došli k jakémusi kompromisu, se kterým nejste spokojen ani jeden z vás, vypadá plocha (někdy i celý hardisk) spokojeněji. Já také. Cítím se volněji. Výčitky svědomí přijdou později.

Do koše putovaly nedopsané povídky (a jeden román o třech stranách), stažené poučky jak nejlépe koupit byt (a nepřijít o něj společně s penězi), tři verze diplomky, o které vím jistě jen to, že ta správná verze není k nalezení, pět verzí mého životopisu, z nichž ta první vypadá jak chudá příbuzná vedle té poslední a také spousta fotek z různých akcí. Dále ikonky programů, které jsem používal zřídka (ne-li vůbec), či které bych používat chtěl, ale nejde to. Pomyslným vrcholkem pyramidy jsou vždy složky. Některé s celkem jasným označením. Třeba PROJEKT PLDĚJ 6. roč. Respekt. Historica Egrana. Některé z nich však musím pro jistotu otevřít. Co kdyby tam byl nějaký poklad, že? Složky s názvy typu CONF. či MV vám to přímo garantují.

Vysypu přeplněný koš (ten v kuchyni má na starosti manželka) se slastným pocitem dokončené práce. Po krátkém přemítání, zda to chce panáka nebo cigaretu (většinou obojí), zaklapnu svůj noťas. Hotovo.

Podobný postup volím i k vyřešení několika málo (zato otravných) zbývajících záležitostí. Když přesvědčím sám sebe, že je to pro mé dobro. První mail mému vedoucímu, že se omlouvám, ale termín obhajoby bude asi až někdy příští rok. Telefonát mé zubařce, že kontrolu přesouvám na podzim (nemá to co dělat s mým strachem ze zubařů! koneckonců bojím se taky letadel!). Oznámit, že budu na dva měsíce pryč, jdu svému hospodskému osobně. Cestou potkávám sousedy, kteří by z fleku svou podezíravostí mohli asistovat Colombovi. Slušně pozdravím a jen tak utrousím, že dva měsíce budu pryč. Jejich rozjásaný pohled nelze nepřehlédnout, byť se opravdu snaží. Nechápu.

Večer s pár pivy se trochu protáhl. Připadám si jako na začátku oné slavné reklamy, kdy borce, který procestoval svět, poplácávají štamgasti po zádech. Tady je to však v opačném gardu, kdy mě štamgasti poplácávají, abych se vůbec vrátil. Popřípadě abych se nevrátil příliš brzo. Předešlý večer cítím i ráno ve žlutém autobusu. Koneckonců pak i v tom červeném. Nahoře.

Mobil zapínám až za hranicemi, roaming si vyřizuji na hranicích mezi Anglií a Skotskem (jakoby na tom záleželo). Zatím je klid, můj mobil hledá vhodnou síť.

Ve Skotsku bylo krásně. Nekonečné zelené plochy se všudepřítomnými ovcemi, které bečely jinak než ty naše. Z fleku by mohly učinkovat v reklamě na jisté sušenky. Horké dny střídaly občasné přeháňky – na obloze ani mráček, ale stejně se nějakou záhadou objevil nějaký solitér, který nás škodolibě pokropil. Nechybělo ani obligátní poznávání místní historie a kultury. Hlavně v místních hospůdkách. Jak se taky jinak naučit gaelsky, že? I když další alternativou bylo stopování. Vždy nás někdo svezl. A vyzvídal. Odkud jsme. Co tady děláme. Co děláme u nás doma. Proč stopujeme, když je ve Skotsku poměrně hustá železniční i autobusová síť. A podobně.

Vrcholem byl stop k lochneskému jezeru, kde jsme pod stanem přespali. Večer i ráno byla nad jezerem hustá mlha. Možná i proto jsme Lochnesku neviděli. Stejně se nám nejvíce líbil Edinburgh.

Do české kotlinky jsem se vrátil pěkně opálený, plný energie a s o něco většími znalostmi angličtiny. V pečlivě ukryté obálce byl schován pěkný stůček bankovek tvrdé měny. Byť mají Skotové vlastní libru, museli jsme si svůj veškerý výdělek proměnit na libry anglické. Ty skotské u nás vůbec neznají, ve směnárně vás s nimi poženou.  

Jediné co mi kalilo radost, byla stávka mého notebooku. I když jsem ho před cestou na sever vyprázdnil a slíbil mu fungl novou tříhrotovou nabíječku, nemluvil se mnou. Vůbec. Celou dobu na mě zíral naštvaný, černý monitor jako kulisa Mordoru. Marně jsem zkoušel zapínání jak klávesami a čudlíky, tak i píchnutím špendlíku do malé dírky na spodní straně. Nic. Bez odezvy. Nepomohly ani vyhrůžky pasteveckým psem, který proháněl ovce a pro zábavu i nás. Pomalu začínám tušit, že jsem to tentokrát přehnal já.

Tušení podporuje i následný seznam nepřečtených mailů, zmeškaných hovorů i výhrůžných esemesek. Hasím ty, co hoří nejvíce. Už na opraveném kamarádovi. Vedoucí mi sděluje, že obhajoba bude tento podzim a že je jen na mě, jak se s tím popasuju. No nazdar! Telefonát od sestřičky, že mám naklusat k paní zubařce již pozítří, mi způsobuje mírnou žaludeční neurózu. Hospodský mě vítá celkem srdečně. Potřebuju to jako sůl, protože jsem cestou potkal sousedy. Zdáli se mi skleslí, nebo ne? Štamgasti mě sice po zádech nepoplácávají, ale aspoň mě chvílema vnímají. Chtěji vidět librové bankovky. Optarně jim je ukazuji a nonšalatně platím ještě jednu rundu.

Rozjařeně klopýtám domů a svatosvatě si slibuju, že příští prázdniny musí být stejně dobré, tak jako ty letošní.

Se vším všudy.