Nedělám si iluze o stavu veřejných financí. Ne, že bychom měli málo peněz, ale problém je v jejich spravování. Naši drazí (do slova a do písmene) volení zástupci se rádi ohánějí rádoby pseudoargumenty o nutnosti šetřit, šetřit a ještě jednou šetřit. A tak se rozhodli ušetřit tam, kde to jde nejjednodušeji a u těch, co se nemohou účinně bránit – u zdravotně postižených spoluobčanů.
Reformy, reformy...
Nedávno schválený balíček tzv. reforem nám názorně ukazuje nekompetentnost nejen jednotlivých ministrů, ale celé vlády jako celku. Konečně lze i chápat, k čemu vlastně sloužila mediální přestřelka ohledně jednoho nevýznamného úředníčka – k odvedení pozornosti od chystaných změn, které postihnou nás všechny.
Když se mi do rukou dostal návrh úprav, týkajících se větší podpory nedoslýchavých a neslyšících (především kvalitnější sluchadla a kochleární implantáty s větší zainteresovaností zdravotních pojišťoven) a srovnal jej s výsledným usnesením Výboru pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny, nestačil jsem se divit. Ne, byl jsem naprosto šokován!
Kdo komu vlastně slouží?
Veškeré úsilí zástupců organizací Federace rodičů a přátel sluchově postižených (FRPSP), Sdružení uživatelů kochleárního implantátu a Centra služeb pro sluchově postižené (CESPO) a také samozřejmě řady dalších od foniatrů až po pediatry, přišlo vniveč. Navrhované úpravy nebyly brány vůbec v potaz a naopak se škrtalo (populární termín) kde se mohlo. Výsledkem bude ještě horší možnost integrace (a nejen sluchově postižených) do „normální“ společnosti a tím i ekonomická zátěž (dávky, podpory, invalidní důchody) pro stát jako takový. Kvalitní kompenzační pomůcky pomáhají úspěšnější integraci zdravotně postižených a také ke zkvalitnění jejich osobního i pracovního života – kdy to už odpovědní činitelé pochopí?
Ministr zdravotnictví L. Heger a především Výbor pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny by si měli uvědomit několik zásadních věcí. Jsou našimi volenými zástupci a dočasnými správci našich financí – daní, které odvádíme všichni. Do systému veřejného zdravotního pojištění přispíváme povinně takřka také všichni. Nechápu, proč když si platím poměrně drahé zdravotní pojištění (a můj zaměstnavatel také), proč bych měl „doplácet“ (zde by bylo na místě říct natvrdo – platit ještě jednou)? Šetřit by se mělo na nesmyslně drahých veřejných zakázkách a přebujelých ministerských aparátech. Viz zrovna aktuální mnohamiliardový ekotendr, jehož vyhlášení a koneckonců i posouzení výběrovou komisí zavání průšvihem. Minimálně se ztratí opět pár desítek miliard, a za této situace vysvětlujte, že nejsou peníze! Na zdravotně znevýhodněných spoluobčanech by se tak hloupým způsobem opravdu šetřit nemělo. Ti se nemohou bránit tak jako běžný, zdravý člověk.
Upírat lidem s handicapem důstojnější život je, pane ministře a páni poslanci, zrůdnost!
